Androctonus australis

Tento nádherný severoafrický štír patří mezi největší z rodu Androctonus. Velikost dospělých jedinců se pohybuje mezi 90 a 130 mm (Kovařík). Zbarvení A. australis je pískově žluté, přičemž mesosoma je tmavější, jakoby černě podbarvená. Výrazným prvkem, podle kterého je možné A. australis dobře určit, jsou značně rozšířené články metasomy, zvláště pak poslední tři. A. australis je tak dobře odlišitelný zejména od podobně velikého a zbarveného A. amoreuxi. Prakticky totožnou stavbu těla má jen A. hoggarensis, ale ten je s výjimkou kráčivých nohou tmavě hnědý až černý.
Moji dva chovanci, pocházejí z odchytu poblíž Káhiry. Jedná se zřejmě o nedospělé jedince. Tuto úvahu opírám o fakt, že jsou poněkud menšího vzrůstu – 95 mm (samice) resp. 75 mm (samec). Navíc se jedná o poměrně dlouhověkého štíra, dožívajícího se podle některých zdrojů i přes dvacet let, takže není vyloučeno že jde o kousky kolem čtvrtého, max. pátého svleku.
Oba štíry chovám samostatně v teráriích o rozměrech 20x15x15 cm (šxhxv). Podle mě jim toto stačí, neboť , řečeno s trochou nadsázky, jediný a poslední den kdy se procházeli po teráriu byl den nákupu. Je to tedy druh žijící velmi skrytým životem. K vidění je pouze v noci, kdy vyráží za potravou. V teráriu je nezbytný kousek kůry či břidlice, coby úkryt, napáječka a pro okrasu třeba umělá květina, o kterou se není třeba starat, což je v případě pouštního terária velká výhoda. Navíc se tak vyhnete zbytečné manipulaci v teráriu, kterou je dobré u tak jedovatého štíra, jakým A. australis je, omezit na minimum. Je dobré si na tomto místě říct, že se (bohužel) jedná o jednoho z nejjedovatějších štírů vůbec a bodnutí může mít tragické následky. Jistou výhodou zde může být již výše zmíněná plachost a skrytý způsob života. Ani jednou se mi například nestalo, že by se po mě jeden nebo druhý štír výrazněji oháněli ve snaze bodnout. Čili, pokud se jej nebudete snažit chytit holou rukou nebo do něj zbytečně dloubat, tak jak to mají někteří „chovatelé“ ve zvyku a budete mít řádně zabezpečené terárium, je riziko bodnutí minimální.
Terárium s písčitým podkladem (nebo směsí hlíny a písku) je lepší udržovat sušší s jedním vlhkým koutem, nutná je napáječka s čerstvou vodou. Část terária by měla být vytápěná, můj samec A. australis se stahuje do místa, kde se teplota pohybuje okolo 30 st. Celsia. Má však také možnost se schovat do chladnějšího koutu. Nutný je noční pokles teploty, klidně na 12 – 15 st.
Jako krmivo lze předkládat jak červy tak cvrčky nebo šváby, všeho ale v rozumné míře. Tři až čtyři cvrčci měsíčně bohatě postačí.
Páření a odchov je bez předchozího zimování prakticky nemožný a vyžaduje zkušenosti a trpělivost. Naopak chov se jeví jako bezproblémová záležitost, až na jednu (a o to větší) chybu, kterou je právě jedovatost. Proto také není možné v žádném případě doporučit tento druh štíra začátečníkům.

Ivan Opluštil